Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Staré české přísloví všichni známe. Zamysleli jste se ale někdy nad jeho významem? Troufám si tvrdit, že většina z nás jej vysvětlí asi takto: „No prostě když se naučíš jazyk, tak pak rozumíš víc lidem, a proto jsi více člověkem.“ Ok, to dává smysl. Ale co když vám řeknu, že v překladu do angličtiny by se přísloví řeklo „Learn a new language and get a new soul.“ Tedy doslova: naučte se jazyk a tím získáte novou (ve smyslu další) duši. Přitažené za vlasy? To sotva!
Jazyk utváří naši osobnost
Susan Ervin-Trippová, emeritní profesorka na University of California at Berkeley, u níž psal svoji doktorskou práci držitel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman, už v roce 1964 publikovala velmi zajímavou studii zkoumající, zda a jakým způsobem jazyk, kterým mluvíme, ovlivní naši osobnost. Součástí studie byl experiment, ve kterém dala Američankám japonského původu za úkol dokončit tutéž větu – jednou v japonštině a poté v angličtině. Nekompletní věta zněla: „Pokud chci udělat něco, s čím má rodina nesouhlasí, tak …“
Výsledky pokusu byly pozoruhodné. Ervin-Trippová zjistila, že v mnoha případech ženy větu dokončily v každém jazyce úplně jinak. Jedna účastnice např. v angličtině napsala „ … tak na jejich názor neberu zřetel a dělám, co uznám za vhodné.“ Japonskou větu ale přitom tatáž účastnice dokončila: „jsem velmi nešťastná.“
Asijský důraz na rodinu a společnost v kontrastu s anglosaským zaměřením na individualitu? Možná…
Podobných výzkumů s obdobnými výsledky byla realizována celá řada. A svědky toho, že se s naší osobností při přechodu do jiného jazyka něco děje, poznáme i v běžném životě.
Příklad z vlastní zkušenosti
Kdysi jsem byl na oslavě kamarádčiných narozenin. Vzhledem k tomu, že pracuje v mezinárodním týmu pro jednu velkou společnost působící v Brně, na oslavu dorazili i cizinci včetně jednoho Američana. Po nějakém čase jsem s ním zabředl do rozhovoru. Joe (jméno upraveno) na sebe práskl spoustu věcí včetně toho, jak se dostal do ČR (ano, byla v tom slečna), co se mu tady nejvíc líbí (ano, holky se umístily velmi vysoko) a také co mu vadí (neřeknu). Na moji adresu pak prohlásil, že je úctyhodné, že mě překládání a výuka angličtiny dokáží uživit, což doteď beru jako kompliment.
Ale proč to říkám? Den na to jsem při cestě z práce potkal kamaráda, který se oslavy také účastnil. „Hele jsi v pohodě? Nestalo se něco?“ zeptal se mě ihned poté, co jsme si vyměnili pozdravy. „No, včera na té akci, jak jsi se bavil s tím Američanem, jsi mi přišel takový podrážděný, snad až arogantní, takového tě neznám.“ „Proboha vždyť jsem se celý večer skvěle bavil,“ problesklo mi hlavou. Absolutně jsem v tu chvíli nevěděl, jak na jeho upřímnou, ale překvapivou zpětnou vazbu pohotově zareagovat. No, nakonec jsem nemusel. Než jsem se vzchopil k odpovědi, zavelel „Hele, spěchám na meeting. Někdy skočíme na jedno. Měj se!“ a byl ten tam.
Samozřejmě mi to nedalo. Co se sakra mohlo ten večer stát? Naštěstí mému nervóznímu dumání ještě ten den udělalo přítrž zazvonění mobilu. „Čau,“ ozval se hlas kamaráda, kterého jsem před pár hodinami potkal na ulici. „Hele já to nemyslel nějak špatně. Jen jak jsi přepnul do angličtiny, tak jsem měl naráz pocit, že je z tebe úplně jiný člověk,“ dodal.
V tu chvíli se mi rozsvítilo. Takže je to pravda, říkal jsem si. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. A to doslova.
Důvěřuj, ale prověřuj
Ačkoliv se situace vysvětlila, nepřestávala mě nahlodávat otázka: Co když je na tomto šprochu přece jen pravdy trochu? Co když mám tendenci působit během anglické konverzace tak, jak mě ohodnotil kamarád? Abych to zjistil, každého rodilého mluvčího, se kterým jsem v následujících pár týdnech mluvil, jsem se zeptal, zda na ně nepůsobím agresivně či arogantně. A ve všech případech byly naštěstí komentáře příznivé. Jen jeden starší pán původem ze Skotska o mně prohlásil, že působím sebevědomě. Na přímý dotaz ale důrazně dodal, že jde o hodnocení pozitivní.
Při přepnutí do angličtiny (i jakéhokoliv jiného jazyka) se mění mnohem více než slova
Vytáhněte si popkorn. Je tu další příběh. Před lety jsem s kamarády trávil dovolenou na Krétě. Půjčili jsme si auto a poznali celou řadu krásných míst. Byla to moc fajn dovolená. Jen její konec úplně nevyšel. Když jsme auto vraceli, majitel zjistil drobné poškození nárazníku, za které nám účtoval 280 euro. Snažili jsem se slušně smlouvat, protože nám částka přišla vzhledem ke stavu auta přemrštěná. Na to ale majitel půjčovny zareagoval tak, že nám začal mávat nad hlavami smlouvou a opakovaně vykřikovat „Look what you signed“ (Podívejte, co jste to podepsali!).
Musím říct, že jeho volba slov mě úplně konsternovala. Pro angličtinu je totiž typické, že mluvčí i ve vyhrocených situacích volí zdvořilejší výrazy. Přirozeným anglickým ekvivalentem by tak bylo něco jako „I’m sorry, Sir, but I’m afraid your contract says…“ (Velmi mě to mrzí, ale obávám se, že ve Vaší smlouvě stojí, že …). A i v češtině, která je jinak poměrně přímá, by jistě mluvčí volil jiná slova. Pán prostě i nadále mluvil řecky, avšak s anglickými slovíčky.
Příkrý kontrast mezi velmi důraznou řečtinou a diplomatickou angličtinou přiznávají sami bilingvní Řekové. Francois Grosjean, profesor psycholingvistiky na univerzitě ve švýcarském Neuchatelu, např. ve svém článku pro žurnál Psychology Today cituje jednoho takového mluvčího:
Když mluvím anglicky, jsem zdvořilý, uvolněný a neustále opakuji slovíčka „please“ a „excuse me“. Když ale přejdu do řečtiny, sdělení často začínám impulzivně, hrubě a jakoby s neustálým napětím v hlase.“
Takže jakkoliv nepochybuji o tom, že na nás tehdy chtěl majitel autopůjčovny vydělat, nemyslím si, že tehdy volil slova tak, aby nás zastrašil. Myslel si, že přepnul do angličtiny. Ve skutečnosti ale mluvil dál řecky, jen za použití anglických slovíček.
Jak jsou na tom Češi, když přejdou do angličtiny?
Je s podivem, že o těchto rozdílech mezi angličtinou a češtinou často neví ani pokročilejší studenti. Není to samozřejmě jejich vina. Prostě jim o nich jejich lektor angličtiny nic neřekl. „Na to je čas,“ slyšel jsem mnohokrát od kolegů. Jasně, pokud má začátečník problémy dát dohromady smysluplnou větu, pak asi ano. Ale do kdy? Jsem přesvědčený, že čekat někde na úroveň B2 nebo dokonce ještě déle opravdu není dobrý nápad. Jednak zvyk je železná košile a s čím nezačnete brzo, to se vám bude těžko přeučovat později. Hlavním problémem je ale riziko (hraničící s jistotou), že budete díky nesprávnému projevu do světa vysílat informace, které nechcete. A navíc o tom ani nebudete vědět! Kamarád mi tehdy řekl, jak jsem na něj působil. Klient vám ale takovou zpětnou vazbu dá těžko. Vysílejte špatné signály a on půjde o dům dál.
Nutno také říci, že čím lepší vaše angličtina bude, tím přísněji vás nejspíš budou posluchači hodnotit. Naprostým začátečníkům projde všechno. Každý vidí, že máte co dělat, a je rád, že se vůbec nějak domluvíte. Pokud ale z rukávu sypete pokročilou gramatiku, ale poté uděláte intonační či jinou botu, většina posluchačů bude předpokládat, že jste to tak opravdu mysleli (tak = podrážděně, letargicky, s nezájmem, agresivně atp.).
Ze zkušeností můžu říct, že v tomto ohledu se daří lépe studentům, kteří žili v anglicky mluvícím světě. Patrně proto, že měli více každodenních příležitostí konverzační zvyklosti takříkajíc nasát.
Na co si dávat v angličtině pozor?
Tak a teď to nejdůležitější. Níže uvádím pár tipů, které vám pomohou dostat vaši angličtinu o level (nebo dva) výše.
Intonace:
Pojmem intonace označujeme klesání a stoupání lidského hlasu během řeči, díky nimž náš mluvený projev získává melodičnost.
Základní rozdíly mezi anglickou a českou intonací před časem skvěle popsal forenzní fonolog Radek Skarnitzl v Show Jana Krause (od 6:55 dále, doporučuji ale shlédnout celé vystoupení – video vloženo níže). V zásadě jde o to, že zatímco běžný český mluvčí intonuje minimálně (často až na konci věty), Angličan výšku hlasu v rámci jedné věty mění mnohem častěji, vesměs u každého významotvorného celku.
Drobnost, říkáte si? Ne tak docela! Jak Skarnitzl poznamenává, průměrný český mluvčí na Angličana působí díky absenci intonace znuděně až otráveně. „Stojí on vůbec o tu práci?“ může si říct zahraniční náborář při pracovním pohovoru.
Ale pozor: platí to i opačně. Pokud aplikujete anglické intonační vzorce na češtinu, budete naopak působit agitovaně, nervózně či dokonce agresivně. Přesně jak jsem na kamaráda působil já tehdy na té oslavě.
Můj tip: hovoříte-li anglicky, vědomě intonujte více než normálně (zpočátku si budete připadat divně, ale zvyknete si rychle).
A hlavně rodilé mluvčí pozorně poslouchejte (klidně na Netflixu) a pokoušejte se je napodobovat. Také funguje vzít si jednu jedinou větu a u ní si zkoušet hned několik intonačních variant.
Se zdvořilostí to raději přehánějte:
Před časem jsem do angličtiny překládal dopis. Když jsem klientovi překlad poslal, během pár minut mi volal zpět s tím, že se mu překlad moc nelíbí. Prý obsahuje slova, která v originále nejsou, díky čemuž text přeložený do angličtiny významově neodpovídá zadání. V tu chvíli jsem měl oči jak Macaulay Culkin na slavném plakátu k Sám doma. A srdce mi bilo jako maratonci na posledním kilometru. Pověst máš jen jednu, říkal jsem si. Když jsem se ale klienta zeptal, která slova má na mysli, šlo o tzv. zdvořilostní fráze (sorry; excuse me; would like; would have).
Jenže skutečnost je taková, že abyste do angličtiny převedli stejnou úroveň zdvořilosti jako v češtině, tyto výrazy prostě použít musíte.
Jinak budete působit neomaleně. Ano, trochu se tím možná stáváte někým jiným. Ale takto prostě jazyky fungují.
Důraz na zdvořilost pak má přesah i do toho, že v angličtině máme často tendenci jakoby přebírat odpovědnost za něčí chyby. Řekněme, že vy něco nestihnete ve lhůtě. Druhému mluvčímu tím znemožníte konání. On ale i přesto odpovědnost přenese na sebe tím, že řekne něco ve stylu „We are sorry, but we are unable to extend your membership because we have not received payment from you.“ Tedy doslova „omlouváme se (my), že jsme nebyli (my) schopní prodloužit vaše členství, protože jsme (my) od vás neobdrželi platbu.“ No jo, ale omlouvat byste se přece měli vy. Vy jste zapomněli zaplatit!
Buďte pozitivní:
Pokud se vás kamarád z Austrálie zeptá „How are you?“, neodpovídejte tak, že vás bolí koleno a pořádně jste se nevyspali. Odpověď ve stylu „I’m fine, thanks“ (nezapomeňte na to „thanks!“) je v podstatě povinností. Klidně si postěžujte, ale s mírou, a ne hned na počátku konverzace.
Angličtina je všeobecně extrémně pozitivně naladěný jazyk, jak dokazuje např. studie University of Vermont z roku 2012. V ní výzkumníci zanalyzovali obrovské množství textů psaných anglicky (aktuálních i historických) – od twitterových statusů přes články v New York Times až po krásnou literaturu. A zjistili, že mezi 5000 nejčastěji se vyskytujícími slovy ta pozitivní (např. slovo „smích“) výrazně dominují nad negativními (např. „bolest“).
Pozor: to neznamená, že je anglicko-jazyčný svět plný jednorožců pasoucích se na trávě, která nemůže být zelenější. Problémy jsou všude. Společensky se ale od vás očekává, že se budete vyjadřovat pozitivněji. Asi si teď kladete otázku: „To se fakt mám stát někým jiným? A není to schizofrenie?“
Podle mého nelékařského názoru to schizofrenie není. Prostě jen platí, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi musíš být člověkem! A je jedno, zda jazyk utváří naši životní realitu (Sapirova-Whorfova hypotéza), anebo tato realita utváří jazyk, kterým mluvíme (věděli jste, že v eskymáčtině mají 50 různých slovíček pro sníh?).
Zkrátka a dobře: pokud chcete efektivně a přirozeně komunikovat v cizím jazyce, musíte se stát někým jiným. Anebo si najít překladatele či tlumočníka.
Literatura:
- Ervin-Tripp, Susan. (2011). An Analysis of the Interaction of Language, Topic, and Listener. American Anthropologist. 66. 86 – 102.
- Pearson, Barbara. (2011). Bilingual: Life and reality by François Grosjean. Language. 87. 396-398.
- Boas, Franz (Ed.). (2013). Handbook of American Indian Languages. Cambridge: Cambridge University Press.
